Krabička zápalek

Pravé poledne, rozpálené ulice, div se neroztéká asfalt, cítí slanost potu na těle, horkost hlavy, měl si přece jen vzít tu kšiltovku. Uviděl dveře do kavárny, byly pootevřeny, ale nikdo tam nebyl. Zaváhal, ale stejně tam nakoukl, a doufal, že bude otevřeno. Vytáhlý a vyhublý číšník mu odpověděl: Ano, máme otevřeno. I když to tak nevypadá.

Proč tu bylo tak prázdno, bylo nasnadě. Venku krásně, kdo by posedával za žhavým sklem. Jemu to ale vyhovovalo. Sedl si k zadnímu stolku, úplně v rohu, vpravo, nacházel se mezi prosklenou stěnou a  kovovým monstrem, asi nějaké moderní umění. Je v této kavárně poprvé, což není divu, do této části Prahy nechodí. Vlastně nechodí nikam, zná jen cestu z domu na nákup a do práce.

Není to tu moc útulné. Ale je fajn sedět v turistickém centru ruchu města. Plechové stolky, židle taky nic moc. Číšník už je tady. To je rychlost, no když tu nikdo jiný není, tak ještě aby ne. Jak si asi mohl za tu dobu vybrat? Narychlo si volí čokoládový mléčný koktejl. Za minutku mu ho navrčená obsluha pokládá v úzké sklenici na šedou plochu před ním. Ochutná, hm, takže dostal studené kakao, ale osvěží, to je hlavní, nechce nic řešit, zejména se pouštět do sporu s personálem.

Rozhlíží se po místnosti, takové ticho, žádná hudba, i ten dlouhán zmizel někam dozadu, je tu sám, zvláštní pocit. Tu spatří na vedlejším stole ležící sirky s cigaretami. Dámskými, ty úzké, navoněné, moderní jak teď jsou. Kdo dneska používá zápalky, každý má zapalovače, zejména ženy, pomyslel si. No moment! Všiml si, že tohle nejsou jen obyčejné zápalky, jako když si zapalovač zapomenete doma a koupíte si je narychlo v trafice. Byly speciální, v pěkné krabičce, netradiční. Byly to vůbec zápalky? Byly na nich zvláštní znaky, písmena a číslice. Bílé na černém podkladu. Začalo mu to vrtat hlavou.

Rozhlídl se po místnosti, nevěda proč, když je tu sám, a natáhl se k vedlejšímu stolku a dotyčné předměty si vzal do ruky. Potěžkal je, otevřel krabičku, byly v ní doopravdy normální sirky, ale jen tři. Jako tři přání? Otočil hlavou zprava doleva a nazpátek, a ještě jednou to samé. Je pošetilý, až to vyvolalo úsměv na jeho tváři.

Úsměv - u něj? Zarazil se, když si to uvědomil. Je to možné, že se mu podařilo zvednout koutky rtů, vždyť už je to tak dlouho, že si ani nepamatuje, kdy to bylo naposled. Co to na sebe zkouším!, okřikne se v duchu vzápětí, vždyť vím moc dobře, kdy jsem se smál naposled, a jak moc, až mne bránice bolela. Ale že je to dlouho, to je taky pravda. Dlouhé dva roky, měsíc, devatenáct dní a osm hodin přesně, pokud si odpustíme pedantskou vteřinovou ručičku.

Proč se vlastně od té doby nesmál? Nestalo se mu nic, co by nezažily tisíce, ba snad miliony lidí před ním. Vrací se domů, unaven po práci, bezdůvodně se zastaví u stánku, koupí pytlík karamel a láhev červeného. Nemá důvod to dneska dělat, v práci byl naprosto všední den, s přítelkyní si nenaplánovali nic speciálního, že by měl ještě radost z toho, že spolu před dvěma měsíci začali konečně bydlet, po třech letech vztahu? nebo prostě jen chtěl dnešní den udělat z obyčejného trochu jedinečným? Asi to byl ten důvod.

Každopádně když šel po ulici, k jejich bytovce - už je vám to všem stejně jasné, tak proč to opisovat třiceti větami - přišel domů, odemkl, našel svoji dlouhovlasou bohyni v posteli s někým, kdo rozhodně nebyl on. Rozchod byl na místě, a to už začal vyhlížet zásnubní prsten, no ale co, to se prostě stává. Vám se to snad nepřihodilo? Vážně vás nikdy partner nepodvedl? Tak to vám gratuluju, máte štěstí. Pro nás ostatní je to známá situace, tak víme, že to bolí, ale že časem se rána zahojí, i když strup na ní pořád zůstává a musí se okolo ní chodit opatrně, abychom ji znovu neprotrhli a neudělali ještě horší než předtím.

Nevěděl, proč ho ten rozchod tak dostal, měl tu holku rád, ale to měl i ty před ní, asi v tom bylo to bydlení, byla první, se kterou žil ve stejných místnostech, sdílel s ní vanu a skříň na šaty, poznal její zvyky, které ho vytáčely do vrtule, jako kroužkování v televizním programu, co ji zaujalo, i když předem věděla, že se nepodívá na nic, protože buď není doma nebo či se jí to v době vysílání nebude zdát jako dostatečně dobrý pořad.

Zvláštní, že zrovna tohle ho na ní rozčilovalo nejvíce, taková hloupost. Vždyť ani neuměla pomalu vařit, i její špagety byly buď syrové, tvrdé, že se nedaly rozžvýkat, nebo naopak tak rozvařené, že se spojily v jednu kouli, kterou si musel krájet nožem. Vrcholem bylo, že je dělala na sladko, s grankem a cukrem, zalitým tunou rozehřátého másla. Bylo mu z nich vždy špatně.

 

Proč se tím vlastně zase zabývá? Jak se to mohlo stát skrz cigarety, když ona nekouřila? Naše myšlenky se občas vydávají podivuhodnými cestami.

Tohle prapodivné místo, kavárna bez lidí, zvláštní zápalky, začíná ho to tu děsit. Musí odsud pryč, číšník nikde, peníze tedy nechá na stole, vážně musí odsud rychle pryč. Ale proč, co ho tak pudí? Neví, ale zvedá se a rychle odchází. Dveře se otvírají s ulehčením, jako by byly rády, že jde pryč. A už je opět na rozpálených dlaždicích a jde a jde.

Sedí na lavičce, něco se přihodilo, ale neví co. To nesnesitelné horko tak pálí na těle. Hledá kapesník, aby si otřel čelo, nachází krabičku zápalek v kapse. Kde se tady vzaly? Já jsem je ukradl? Má pocit, že je musí vrátit. Jenže kam? Hodinu bloudí uličkami, ale to zvláštní místo nenachází. Existovalo? Nebo jen blouznil? Ale chuť kakaa má pořád v ústech. Zvláštní. Dobrá, nechá si tu malou krabičku, jako vzpomínku na svůj úsměv po letech. Jako připomínku, že nám život dokáže přihrát maličkosti, které nás pobaví. Jako rekvizitu dnešního dne.