Návrat nad ránem

Je půl páté, stačí vyjít z uličky a pak už jen výstup do táhlého kopečka, všude klid, ticho. Je léto, teplo, prázdniny. Obloha je poseta hvězdami, čeká nás krásný den. Vše v přírodě se pomalu připravuje na ráno, ještě nesvítá, ale je to na spadnutí, ptáci už se rozezpívávají.

A já se vracím teprve domů, vyjímečně takhle pozdě. Nemám to ráda, tyhle návraty z hospod nad ránem. Co večer začne jako příjemné posezení plné zábavy, vtipu, popovídání (vodnice, maxi mojito, doutníky, vtipy - prostě v rytmu Chinaski - pohoda, klídek, tabáček) se kolem půlnoci přemění v Peklo (to je místní diskotéka, nemá originální název, ale je tu jediná, tak co by se majitelé namáhali). Na druhou stranu název je trefný. Prostory zařízení vhodné tak pro dvacet lidí zpravidla okupuje  desetinásobek.

Naštěstí pouštějí jen na občanku, takže nenarazíte na žádné patnáctky, jediná výhoda, plus pro nás ženské ještě to, že se neplatí vstupné, jen chlapi musí vytáhnout nějaké drobné z kapsy. Ale je to tam nuda, trochu zatancovat, bar věčně v obložení, na panáka se čeká hodinu, popovídat se nedá. A chlapi? Jenom nudní, nagelovaní kluci, všichni stejní. Takový mne nezajímají.

Mým cílem, když už jdu takhle s holkama v pátek do hospody není ani se opít, aby mi bylo tři dny špatně, ani skončit v Pekle u automatů na cigerety s cizím klukem mezi nohama, tak že si pak o tom celé město povídá 14 dní a já předstírám, že mi to vadí, a přitom jsem vlastně ráda, že se o mne mluví, že jsem středem světa. (Promiň Gabčo, mám tě ráda, ale je to tak.)

Samozřejmě, že mne kluci zajímají, jsem normální, ale neblázním kvůli nim. Proto mne vždy překvapí (a hlavně rozčílí) - no zrovna jako včera - vzala jsem si úžasný výrazně široký stříbrný náramek, jehož koupí jsem si před pár dny udělala radost. Prostě se mi moc líbil, nic víc. A hned jsem to schytala, no jo, ona Lucka vyrazila dneska balit chlapi. Jasně, že se ohrazuju, že to tak není, vždyt je to dámská jízda, jasně, že mi to nevěří, jasně, že je mi to jedno. A přitom není. Proč mi podsouvají něco, co není pravda, a když s tím nesouhlasím, tak je to pro ně jen utvrzení v jejich přesvědčení? Jak jen můžu tenhle demagogickej kruh prorazit?

Protože fakt chlapi řeší náramky a takové prkotiny? Nevím, asi jsem prostě z jiného světa, když mne tohle nebere a nezajímá. Co je na tom, že nosím věci kvůli sobě. Protože se v nich cítím dobře já, pak je mi dobře, pak to ze mne jde navenek, ne? Tak co pořád všechny tak řeší každý odstín laku na nehty a barvu tvářenky, takové banality.

A nejhorší je, že pak to stejně skončí v nonstopu. Naštěstí jsem vybrala ten, ze kterého to mám jen kousek domů. No u nás v městečku jsou popravdě jen dva, tak to není zase takový problém je přemluvit, jinak takový vliv v naší partě fakt nemám. Tady ten dojezd už je hrozný, utrpení, unavení lidé, popíjení zvětralého piva, bez řečí, jen cucající poslední drink, nechuť jít domů, často není ani kam, nebo spíše ke komu se vracet.

Půl hodiny to tam s nimi ještě vydržím a pak se zvedám s výmluvou, že musím brzo vstávat, co na tom, že tentokrát to není pravda. Ale raději budu ležet v posteli než tu sedět na nepohodlné židli, zbytečně, k ničemu, o ničem.

A tak si tuhle cestu domů užívám víc než celý večer po barech, je krásné sledovat, jak se noc mění v den, je to takové očišťující, jako stát pod sprchou a nechat ze sebe smývat nános špíny.