Čekání

Sedím v kavárně, v rukách hrnek čaje, je velký, baculatý a především horký, objímám ho oběma rukama, až se šálek v mých rukách ztrácí. Potřebuji se zahřát, potřebuji rozmrznout, jsem celá ztuhlá.

Hlavně se musím zaměstnat, když tu na tebe čekám, je tu hrozný hluk, ruší moje myšlenky, proč lidé tolik mluví, tolik dupou, musí ostatním dokazovat, že existují?, rozčiluje mne to, a přitom vím, že oni za nic nemohou, to to moje asociální chování, nejraději být někde sama, v klidu, bez lidí, hluku, citů...sama, sama s tebou...tebe chci mít pořád u sebe...ale teď tu nejsi...a já trnu hrůzou než dorazíš...měl jsi tu už být...přece by jsi nezapomněl na naši schůzku...takhle mne tu nechat trpět...pořád někdo přichází či odchází...dveře se otvírají a zavírají neustále...pozoruji lidi ve frontě...zaměřuji se na detaily...červené palčáky...tlustá fialová šála...čtyři modré knoflíky na kabátě...dělám to schválně...nechci vidět tváře..beztak budou zamračené...nechci vidět oči...když nejsou tvoje...proč jsme si dali sraz tady?

Myšlenky se mi rozutíkají...čaj chladne...poznám tě vůbec..doufám, že sis neostříhal vlasy...tohle píšu na ubrousek, který tady ležel...abych pořád nesledovala okolí...aby nehrozilo, že se na někoho podívám...však ty si mě najdeš...nezměnila jsem se snad...možná trochu ztloustla, možná zhubla...já sama nevím, jak jsem tenkrát vypadala...tenkrát, tenkrát, tenkrát...před devadesátitřemi dny...tři měsíce to jsou...čtvrt roku tvojí nepřítomnosti v mém životě....a mojí v tvém.

Čaj vystydl...není dobrý...vidím mastnou skvrnu...dělá se mi z ní zle od žaludku...ale možná to je kvůli tobě..chci tě vidět, vzít za ruku, pohladit po předloktí...pamatuješ přece, to byl náš signál, jak si říct, že vše bude dobré...proč jsi se teď ozval? minule jsme si řekli, že je to naposled...naposled...před devadeátitřemi dny.

K narozeninám jsem dostala nový mobil...od mámy...před týdnem jsi mi poslal esemesku, že mne chceš vidět...byla to první zpráva na novém telefonu...znamení?..brala jsem to tak...proto jsem ti odepsala...i když je možné, že bych si to odůvodnila jinak...když se chce, tak to vždycky nějak jde...ale proč tě chci vidět...když nechci...mám si dát ještě čaj?...přijdeš, nebo jsi ztratil odvahu.

Jak minuty odplouvají do ztracena a jak přibývají na tvém zpoždění jsem nervóznější čím dál víc...každé otevření dveří mnou škubne...projede záchvěv, přicházíš?...ne, zase to nejsi ty...co jsi asi dělal v těch týdnech od posledně...cestoval, maloval, miloval, pracoval...snad jsi byl šťastný. 

Děláš dobře, že nejdeš...nebylo to rozumné...máš pravdu...zaplatím a půjdu...vzpomínky máme...někdy není dobré některé dveře otvírat znovu moc brzy...odešel jsi k jiné rodině...máš jinou dceru....já, dneska už to chápu...tedy snažím se to pochopit...ale moc to nejde...protože přes všechno špatné mi prostě chybíš...víš o tom, táto?