Dokud nás smrt nerozdělí. Když slyšela tato slova v kostele, nedokázala jim dodat úplný význam. Nedokázala si představit, že to ona bude ta, kdo určí, kdy budou rozděleni. To ona určí, kdy smrt přijde, kdy si ho odvede. Stačí jen jedno její slovo a budou rozděleni. Stačí jedno její slovo a odpojí ho od přístrojů. Stačí jedno její slovo a zabije ho.
Dokud nás smrt nerozdělí. Slíbili si lásku těmito slovy, před pětatřiceti lety. Láska vyprchala, taková ta zamilovaná, okouzlující, pozlacená, tající dech, ale zůstala ta ryzí, za železa, kterou nic nezlomí.
Nikdy o smrti nemluvili, ne o vlastní, jaké si myslí, že to bude. Žili přítomností, bylo toho tolik, co chtěli stihnout, co museli vidět, co potřebovali absolvovat, tolik akcí, které byly bez jejich účasti nemyslitelné.
Dokud nás smrt nerozdělí. Ještě nepřišla, ale on už tu s ní stejně není. Dýchá, jeho tělo je teplé, může ho hladit, otírat mu čelo, ale nepopovídá si s ním. On, jeho smysl pro humor, už je někde mezi ní a Bohem. A čeká, jak se ona rozhodne, pustí ho na druhou stranu, nebo si ho nechá ještě tady u sebe?
Jak se má rozhodnout?
Proč si myslí, že by ho měla nechat odejít, i když jí z toho puká srdce. Proč je ale v tom názoru osamocená? Děti jsou proti - mami to nemůžeš!!! A kdo se o něj bude starat, jestli se probere, a když bude mít mozek poškozenej? Je stará na péči o přerostlé mimino. Je sobecká, nechce, aby si na něj pak pamatovala jako jen na tělesnou schránku, schránku bez vůle, kterou musí přebalovat, mýt a krmit. Oni to dělat nebudou. Však on by to nechtěl, nikdo s rozumem netouží takhle skončit, ví, že to ukončí...jen ne dneska. Jenže takhle to oddaluje den za dnem, a dny se sčítají, a je to už moc dlouhá doba, jen si zbytečně ubližuje.
Trápí ji, jak děti zlhostejněli, zvykli si na situaci, doba návštěv se zkracuje, intervaly mezi nimi naopak prodlužují. Už si s ním nepovídají, berou ho jako...věc...věc, která je jejich otcem, ležící, ještě dýchajíc, ale už není, tak snadno se přizpůsobili situaci, tak snadno přivykli myšlence, že je jejich otec ležící panák, do kterého jsou zapuštěny kanyly udržujícího ho při životě. Proč je to pro ně tak snadné? Nebolí je to tolik jako ji. Berou to jako fakt, že to tak prostě musí být.
Ale ona se s tím smířit nedovede. Co tady bude dělat, třeba ještě dvacet let sama? Nemá ponětí, ale od zítra to bude moci zjistit. Zítra, na výročí svatby, ho propustí do říše mrtvých. Zítra, určitě, ano, dokáže to. A pak bude žít dál. Prostě bude žít dál.
Žádné komentáře:
Okomentovat