V šuplíku

Pohled do toho šuplíku ji zabolel.
Stejně jako vloni, předloni, stejně jako v roce třiadevadesátém.
Některá bolest nezmizí nikdy.
Jen se obalí do sametových vrstev uplynulých let.

Pohled do toho šuplíku ji zabolel.

Otvírala ho výjimečně, jednou za rok, osmého srpna.
Plus občas náhodně, to když se jí podařilo zapomenout, že existuje.
Že to tam někde uložené je.

To vám pak byl šok, když při úklidu na to narazila!
Odskočila, jako kdyby hrozilo uštknutí.


Pohled do toho šuplíku ji zabolel.
A co že tam bylo?

Vzpomínka na lásku.

Na tu co proběhla u moře.

Kamínky, ubrousek z kavárny, oblázky.
Řasy, prázdná láhev od coly, mušle.
Přívěšek na klíče ve tvaru plážové boty.
Kde se to tam všechno vzalo?
Obyčejné cetky, na které se práší.
Říkal její muž, ten současný, když to uviděl.
Nedokázal pochopit, co pro ni ty drobnosti znamenají.
Proč nad nimi pláče a usmívá se zároveň.
Nevysvětlovala.
Nemohla.

Memento jejího života.

Minulost, která jednou ročně ožívá.

Pohled do toho šuplíku ji zabolel.

Utopil se, byla bouře, vlna ho smetla.
Znala ho krátce, cizinec, moc o něm nevěděla, přesto ho milovala.
Nebo právě proto.
Otěhotněla.
Letní láska, hořká letní láska.
Chtěla to dítě, truchlila pro milého, přesto šla na potrat.
Proč?
Na některé otázky odpovědi nejsou.
Jen činy promlouvají.

Ale to už je tak dávno.

Pohled do toho šuplíku ji zabolel.
Je to devatenáct let, vdaná, rozvedená, vdaná, jedno, dvě, tři děti.
Život běží pořád dál, kupředu.
Je spokojená.
Je šťastná!
Přesto...
Obsah šuplíku, jednou za rok, ji promění.
Co bylo, co mohlo.
Vrátí ji do minulosti, k jejímu pravému já.
Které už není.
Jen si ho díky předmětům a vzpomínce na něj vyvolává v paměti.